Sociální sítě ve stáří

Nejen děti a mládež může brouzdat na internetu. Čím dál více začínají používat internet i jejich prarodiče.

Dnešní děti si už nenadávají do plantážníků, nehrají si na indiány, dokonce se už ani netěší, že do města přijede cirkus. Mládež stále více času tráví na internetu a na různých sociálních sítích. To, co vědí o sexu v deseti letech, neznal Casanova v době, kdy si dělal už padesátý zářez do futra. Co ale dělají jejich dědové a babičky?

Z rozhořčených dopisů, které nám zasíláte, bych odcitoval Annu Kolejníkovou (76), důchodkyni z Bíliny. V několika dopisech se s námi podělila o zkušenosti s internetem.

1. fáze – Seznámení

Jednoho dne jsem se vydala podél řeky jako obvykle na poštu. Víte, okolo patnýctého mi chodí důchod  a  když  je venku trošku hezky, vezmu hůl a vyrazím. Už to není, co to bejvalo, ale když to venku pěkně kvete, je radost se na to dívat.Tudle jsem stála na poště a říkám  slečně u tý placatý  televize, aby mi řekla kolik už mám naspořeno. Ona se podívala a odsekla, že to seženu na tom internetu. Víte, já mám doma jen rádio, ani televizi nemám. Prej si dvakrát kliknu a jsem tam..Copak já vím, co mám dělat?“

Z dalších koresponďáků víme, že jí nakonec pomohl pravnuk, kterého domu nalákala na stokorunu a pečenou bábovku.

2. fáze – Seriózní doupě internetu

„Už jsem do toho internetu pronikla. Vnuk mi koupil za šedesát tisíc počítač z druhé ruky, prý je to výhodná koupě, tak jsem se rozhodla na tom naučit. Založila jsem si poštu a šla si popovídat s lidmi. Chtěla jsem se s nimi podělit o svoje recepty a říct jim, že na severu je krásná příroda a je zde mnoho míst, kam mohou na výlety s dětmi. Vnuk mě vyfotil  a já si udělala to fotoalbum“

Paní Anna uvádí, že internet ji časem pohltil a ztrácí pojem o čase.

3. fáze – Kamarádky

„Poklidím doma a mezitím mi to tůtá, že se připojila Jarmilka z Benešova. S tou se moc hezky povídá. Taky si internet pořídila kvůli receptům a už dokonce byla s nějakejma lidma v cukrárně“

4. fáze – Udělala bych to barevnější

„Radila jsem jiným, kde co najdou. Víte, já už se na internetu vyznám, tak poradím, když vím víc. Občas se snažím něco vymyslet a posílám to na Seznam. Oni mi vždycky poděkují, že si toho moc váží, že jsem taková nápaditá a že chci pomáhat. Ale asi nemají čas to všechno zapracovat. Ale slušný to oni jsou, to jo. Pokaždý mi popřejí hezký den a prej pani, přiďte zas!“

I Anna narazila na zlé lidi

5.fáze – Holota jedna

„Koukám se tuhle, jakej že mám ten horoskop, jestli mám index tlaku a pohody v pořádku. A tu najednou vidím, jak mi bliká zpráva. Víte, já se vždycky těším, když mi někdo píše. Ale teď jsem málem dostala infarkt. Nějakej fracek a bez fotky(!) mi píše, že jsem hnusná jak prdel a mám chcípnout. Musela jsem si dát šťopku likéru abych to pobrala. To se může stát? A oni s tím nic neudělají. Chtěla sem po Seznamu adresu, že bych napsala rodičům, ale ten jejich přístup mě zklamal“

Paní Anna je po roce zkušeným uživatelem internetu.

6.fáze – Slovníček

„Jednou jsem si vygůglila, že maj v penny levný paštiky. Tak sem si je objednala kurýrem. Ten kluk, co mi je přivezl, říkal, že mě zná, že jsem legenda a libová baba na netu. Že má taky profil na fejsu a líbku a že mi dá ajsko a že můžem kecnout. Asi mě balil nebo co. Tak jsme mu řekla, ať si mě dá do skupiny a lajkuje, že to mám ráda. Mrknul a řekl, že mi písne.“

Další fáze paní Anny na internetu nechceme znát.

Vytvořeno pan.sponka v Červen 7th, 2010

Kategorie Postřehy pana Sponky | 1 komentář »

Spořič s Jirkou

Jirko, děkujeme ti za práci pro nás obyčejné lidi!

Vytořeno pan.sponka v Květen 31st, 2010

Kategorie Postřehy pana Sponky | Žádné komentáře »

Malajsie – část II.

Dnešní díl věnuji především místní kuchyni

Místní kuchyně

Kdo se těší v Malajsii na pouliční prodej sušených ještěrek nebo brouků, musí být zklamán. Na nic podobného v centru Kuala Lumpur nenarazíte. Pokud si ale opravdu chcete zamlsat a nestačí Vám rýže na milion způsobů, zajděte k číňanům.  Specializované krámky nabízí v různě velkých dózách celé sušené gekony, pařáty nebo vnitřnosti. Odvar z nich údajně zvyšuje potenci nebo paměť. Obojí bych možná potřeboval ale ne za cenu, že mi na mojí dovolené vytečou střeva ušima.

Food republic

Jestli si v něčem malajci libují, tak je to potřeba se v čemkoli předhánět. To se samé platí i o obchodních domech nebo centrech, kde se dá najíst. Jedním z největších je Food republic, kde se nabízí jídla z celé jihovýchodní Asie http://food.malaysiamostwanted.com/venues/food-republic-pavilion-kl

I když obrázky nad vývařovnami ve stylu panelů z KFC vypadají nádherně, výsledek je většinou jiný. Moje první večeře, kdy jsem si na obrázku vybral nádhernou hromádku nudlí s pečeným masíčkem, byla ve skutečnosti mísa, po okraj naplněná rezavou, pálící vodou, kde plavaly nudle, celé limety, kuřecí kosti, různé šlachy, možná i krabí krunýř a chapadla chobotnice – vše zjemněno kokosovým mlékem. Možná jsem vypadal dost vybíravě, ale představa, že tohle budu jíst 14 dní mi hnala slzy do očí..i když..možná to byl efekt chilli papriček, které malajci serou úplně do všeho.

Uteč nebo budeš na talíři

Uteč nebo budeš na talíři

Výhodou Asie je to, že když vám nechutná, obětujete patnáct korun a dáte si nové menu. Ceny jsou tu směšné a to i v Mc Donaldu nebo KFC. Nakonec jsem našel kompromis a v korejské kuchyni jsem si objednával tofu vývar, smažené hovězí lupínky s čerstvým zelím a k tomu jako delikatesu sušené neonky.

Všude plno kontrastů

Kontrast

Zábava

Při pohledu na mrakodrapy a velké nákupní centra se stovkami obchodů se zdá, že malajci nevědí kam dřív skočit a nechodí pomalu spát, protože se tu pořád něco děje. Realita je úplně jiná. Obchodní centra jsou spíše místem, kam se malajci chodí projít a dívat se do výloh. Málokdo si může vystavené věci koupit. Obchoďáky jsou pořád plné, což neplatí o samotných obchodech. Správný malajec jde na výlet do obchoďáku a na celý den zabere lavičku a kouká.

S Kubou

Na otázku, jestli je ve městě nějaký bowling, kino nebo divadlo se nám Kuba vysmál. Kino tu je, ale lístky si musíte objednat dlouho dopředu.

Cenzura

Pokud už se díváte na nějaké místní kanály a těšíte se na nějaký západní film, počítejte s tím, že v jeho průběhu dojde k situaci „šmik a kus filmu nikde“. Všudypřítomná cenzura je znát. Oslavné plakáty místních vůdců visí úplně všude, místní zprávy vypadají jak naše televizní noviny z poloviny 80. let. Oslavující činy vedení země musí být náležitě medializováni. Mezi ně patří pořádání závodů F1, koupení ponorky za miliardy dolarů (kdo jí bude řídit se zatím řeší) a další skopičiny. Návštěva v místním Národním muzeu je vlastně jen oslavou toho, kdo co dokázal. U nás by celá expozice byla maximálně do jedné vitrínky.

Povoleno je..vlastně nic

Vytořeno pan.sponka v Květen 25th, 2010

Kategorie Postřehy pana Sponky | 2 komentářů »