Záchytným bodem pro zoufalce, hledající seznámení na poslední chvíli může být seznamka. Chci vás ale upozornit, že tam se toho dá zkazit více, než si myslíte.

Při projíždění inzerátů jsem si všiml několika perliček. A protože jsem sdílný a kamarádský (nezaměňujte za zlomyslný), rozhodl jsem se s nimi podělit.

hledám holku bez oka akutně

Hledám „normálního“ chlapa, který nemá pošlapaný ego od svojí dominantní matky a nesnaží si ho hojit na své partnerce, nechrápe a ráno netvrdí, že v noci vůbec nespal, nedrbe se neustále při hovoru na koulích, případně v řiti, splachuje po sobě záchod a umyje si ruce poté, co „ho ždímal“ do mušle. Nenechává nespláchnuté oholené fousy aj.porosty v umyvadle a roztahuje mokrý ručník, aby nesmrděl, nekrká u stolu a neprdí při každém podřepu, když si sahá pro lahváče, neomračuje mě zážitkama z poslední pařby a obsah žaludku po pitce nevyprazdňuje do postele, nestříhá si nehty u jídla. Nezapomíná na moje narozeniny a při sexu nevykřikuje „Lído, dělej,přirážej!“,když se jmenuju Marcela, nedosoluje si každé jídlo, aniž by ho ochutnal,neptá se mě po sexu „tak co, jaký to bylo?“ a „byla jsi?“, nechodí doma nahej s ponožkama, nevyndavá si u televize holuby z nosu a necvrnká je kolem sebe,nechce společný sex ve třech s mým kamarádem Kamilem „aby si taky čuchnul, kurňa“,já vlastně ani nechci chlapa:-D

Ahoj, jsem blondýna s modrýma očima a hledám doktora, nejlépe plastického chirurga.

Hledám kluka který má smysl pro humor a má velký penis. Je mi 11 let nebojte se mi ho ukázat už jsem jich viděla hodně a le žádný se mi znich nelíbil. jsem rozhodnutá si to s tebou rozdat moje mamka jich taky už viděla hodně.

Jmenuju se Jana, je mi 31 let, jsem tak hnusná, že mi nezbývá nic jiného, než hledat chlapa na internetu.

Atraktivní, štíhlá, nesnesitelná, hádavá cholerička, hledá klidného a odvážného flegmatika, který vydrží aspoň do švestek, značka – společná dovolená za tvé peníze, potápění na orlické přehradě. Jo, už si balim sud a svářečku.

Hernajs Ženský Je Vás Tolik a Můžu Tolik Nabýdnout . Dostal Jsem pěknou RÁNU od života je tu věkde Nějaká Žena co by mi chtěla dát první pomoc. Co můžu nabýdnout? Za celejch 15 let manželstvý jsem dokázal zabespečit rodinu , vychoval jsem dítě ktrý mi táto nikdz neříkalo a má mče raději než vlastního , říkám si , že to zas nemůžu bejt zas tak špatnej človíček , tak ale proč ted tak trpím jestli se vám ten inyerát nezdá tak to jen proto , že jsem trošku nalitej a to jsem nikdy nepil Předem děkuji všem ydravotním sestřičkém který se pokusí mě uzdravit , dám jim zato princeznu a půl krákovství……..

Kdo v tichosti vyřídí organizované gangy zlodějů v Rožnově p. Radh. včetně rod.př. ! DĚKUJI!

Jaký je podle vás ideální inzerát?

Dnešní děti si už nenadávají do plantážníků, nehrají si na indiány, dokonce se už ani netěší, že do města přijede cirkus. Mládež stále více času tráví na internetu a na různých sociálních sítích. To, co vědí o sexu v deseti letech, neznal Casanova v době, kdy si dělal už padesátý zářez do futra. Co ale dělají jejich dědové a babičky?

Z rozhořčených dopisů, které nám zasíláte, bych odcitoval Annu Kolejníkovou (76), důchodkyni z Bíliny. V několika dopisech se s námi podělila o zkušenosti s internetem.

1. fáze – Seznámení

„Jednoho dne jsem se vydala podél řeky jako obvykle na poštu. Víte, okolo patnýctého mi chodí důchod  a  když  je venku trošku hezky, vezmu hůl a vyrazím. Už to není, co to bejvalo, ale když to venku pěkně kvete, je radost se na to dívat.Tudle jsem stála na poště a říkám  slečně u tý placatý  televize, aby mi řekla kolik už mám naspořeno. Ona se podívala a odsekla, že to seženu na tom internetu. Víte, já mám doma jen rádio, ani televizi nemám. Prej si dvakrát kliknu a jsem tam..Copak já vím, co mám dělat?“

Z dalších koresponďáků víme, že jí nakonec pomohl pravnuk, kterého domu nalákala na stokorunu a pečenou bábovku.

2. fáze – Seriózní doupě internetu

„Už jsem do toho internetu pronikla. Vnuk mi koupil za šedesát tisíc počítač z druhé ruky, prý je to výhodná koupě, tak jsem se rozhodla na tom naučit. Založila jsem si poštu a šla si popovídat s lidmi. Chtěla jsem se s nimi podělit o svoje recepty a říct jim, že na severu je krásná příroda a je zde mnoho míst, kam mohou na výlety s dětmi. Vnuk mě vyfotil  a já si udělala to fotoalbum“

Paní Anna uvádí, že internet ji časem pohltil a ztrácí pojem o čase.

3. fáze – Kamarádky

„Poklidím doma a mezitím mi to tůtá, že se připojila Jarmilka z Benešova. S tou se moc hezky povídá. Taky si internet pořídila kvůli receptům a už dokonce byla s nějakejma lidma v cukrárně“

4. fáze – Udělala bych to barevnější

„Radila jsem jiným, kde co najdou. Víte, já už se na internetu vyznám, tak poradím, když vím víc. Občas se snažím něco vymyslet a posílám to na Seznam. Oni mi vždycky poděkují, že si toho moc váží, že jsem taková nápaditá a že chci pomáhat. Ale asi nemají čas to všechno zapracovat. Ale slušný to oni jsou, to jo. Pokaždý mi popřejí hezký den a prej pani, přiďte zas!“

I Anna narazila na zlé lidi

5.fáze – Holota jedna

„Koukám se tuhle, jakej že mám ten horoskop, jestli mám index tlaku a pohody v pořádku. A tu najednou vidím, jak mi bliká zpráva. Víte, já se vždycky těším, když mi někdo píše. Ale teď jsem málem dostala infarkt. Nějakej fracek a bez fotky(!) mi píše, že jsem hnusná jak prdel a mám chcípnout. Musela jsem si dát šťopku likéru abych to pobrala. To se může stát? A oni s tím nic neudělají. Chtěla sem po Seznamu adresu, že bych napsala rodičům, ale ten jejich přístup mě zklamal“

Paní Anna je po roce zkušeným uživatelem internetu.

6.fáze – Slovníček

„Jednou jsem si vygůglila, že maj v penny levný paštiky. Tak sem si je objednala kurýrem. Ten kluk, co mi je přivezl, říkal, že mě zná, že jsem legenda a libová baba na netu. Že má taky profil na fejsu a líbku a že mi dá ajsko a že můžem kecnout. Asi mě balil nebo co. Tak jsme mu řekla, ať si mě dá do skupiny a lajkuje, že to mám ráda. Mrknul a řekl, že mi písne.“

Další fáze paní Anny na internetu nechceme znát.

Jirko, děkujeme ti za práci pro nás obyčejné lidi!

Místní kuchyně

Kdo se těší v Malajsii na pouliční prodej sušených ještěrek nebo brouků, musí být zklamán. Na nic podobného v centru Kuala Lumpur nenarazíte. Pokud si ale opravdu chcete zamlsat a nestačí Vám rýže na milion způsobů, zajděte k číňanům.  Specializované krámky nabízí v různě velkých dózách celé sušené gekony, pařáty nebo vnitřnosti. Odvar z nich údajně zvyšuje potenci nebo paměť. Obojí bych možná potřeboval ale ne za cenu, že mi na mojí dovolené vytečou střeva ušima.

Food republic

Jestli si v něčem malajci libují, tak je to potřeba se v čemkoli předhánět. To se samé platí i o obchodních domech nebo centrech, kde se dá najíst. Jedním z největších je Food republic, kde se nabízí jídla z celé jihovýchodní Asie http://food.malaysiamostwanted.com/venues/food-republic-pavilion-kl

I když obrázky nad vývařovnami ve stylu panelů z KFC vypadají nádherně, výsledek je většinou jiný. Moje první večeře, kdy jsem si na obrázku vybral nádhernou hromádku nudlí s pečeným masíčkem, byla ve skutečnosti mísa, po okraj naplněná rezavou, pálící vodou, kde plavaly nudle, celé limety, kuřecí kosti, různé šlachy, možná i krabí krunýř a chapadla chobotnice – vše zjemněno kokosovým mlékem. Možná jsem vypadal dost vybíravě, ale představa, že tohle budu jíst 14 dní mi hnala slzy do očí..i když..možná to byl efekt chilli papriček, které malajci serou úplně do všeho.

Uteč nebo budeš na talíři

Výhodou Asie je to, že když vám nechutná, obětujete patnáct korun a dáte si nové menu. Ceny jsou tu směšné a to i v Mc Donaldu nebo KFC. Nakonec jsem našel kompromis a v korejské kuchyni jsem si objednával tofu vývar, smažené hovězí lupínky s čerstvým zelím a k tomu jako delikatesu sušené neonky.

Kontrast

Zábava

Při pohledu na mrakodrapy a velké nákupní centra se stovkami obchodů se zdá, že malajci nevědí kam dřív skočit a nechodí pomalu spát, protože se tu pořád něco děje. Realita je úplně jiná. Obchodní centra jsou spíše místem, kam se malajci chodí projít a dívat se do výloh. Málokdo si může vystavené věci koupit. Obchoďáky jsou pořád plné, což neplatí o samotných obchodech. Správný malajec jde na výlet do obchoďáku a na celý den zabere lavičku a kouká.

Na otázku, jestli je ve městě nějaký bowling, kino nebo divadlo se nám Kuba vysmál. Kino tu je, ale lístky si musíte objednat dlouho dopředu.

Cenzura

Pokud už se díváte na nějaké místní kanály a těšíte se na nějaký západní film, počítejte s tím, že v jeho průběhu dojde k situaci „šmik a kus filmu nikde“. Všudypřítomná cenzura je znát. Oslavné plakáty místních vůdců visí úplně všude, místní zprávy vypadají jak naše televizní noviny z poloviny 80. let. Oslavující činy vedení země musí být náležitě medializováni. Mezi ně patří pořádání závodů F1, koupení ponorky za miliardy dolarů (kdo jí bude řídit se zatím řeší) a další skopičiny. Návštěva v místním Národním muzeu je vlastně jen oslavou toho, kdo co dokázal. U nás by celá expozice byla maximálně do jedné vitrínky.

Když jsem se před časem domluvil s kamarádem, který pracuje u DHL v Kuala Lumpur, že za ním přiletím, nevěděl jsem, co všechno mohu očekávat. Slyšel jsem zvěsti o H1N1, komárech ve velikosti banánu nebo mrakodrapech poskládaných vedle sebe, přes sebe nebo pod sebou.

Mnichov, cesta a jiné lapálie

Odlétat se mělo z Mnichova, což naštěstí vyšlo. Děkuju Islanďanům, že vypnuli sopku na 14 dní a já mohl v klidu odletět a hlavně se i vrátit. Den před odletem se ještě nelétalo a den po příletu se Mnichov opět zavřel. Co se týče letadla, nebyl jsem jako obvykle náročný. Nevyžadoval jsem business class ani kaviár. Stačilo mi, že má letadlo okénka, nějaký to křídlo a pilot umí anglicky. Nikdy jsem tak daleko neletěl, tak jsem ani nevěděl, jestli si můžu vzít na palubu řízek nebo nějaký hudební nástroj, aby mi líp ubíhala cesta. Vzhledem ke složení cestujících jsem ale rád, že jsem si nic nevzal. Na palubě měl každý druhý nějaký župan a paní měly vidět jen oči. Šest hodin letu do Emirátů, tři hodiny pauza a pak dalších šest do Kualy.

Pří příletu jsem dostal razítko do pasu s potvrzením, že můžu 3 měsíce juchat a kukat po Malajsii a  pak už jsem se jen těšil na Kubu, který nás měl čekat v příletové hale. Čekal. Což byl dost zásadní rozdíl oproti mé poslední dovolené:-)

„tak jak se těšíš do prádelny?“ zeptal se Kuba a pak si jen pamatuju facku od neskutečnýho dusna. Pravidelně 34 stupňů v šíleným vlhku.

Kdo je Malajec

Letiště je hodinu od centra, takže jsem se po cestě dozvěděl hodně informací. Malajsie je složená z několika oblastí a žije v ní hodně národností. Malajci, Číňani a Indové. Ten, kdo se narodí jako malajec, má nárok pracovat pro stát. Číňané dělají business a ostatní řídí taxíky nebo jiné podřadné práce. Existuje dokonce nařízení, že každá firma musí zaměstnávat alespoň jednoho malajce. Stát vytváří umělou zaměstnanost, takže se všude setkáte s tím, že Vám někdo prodá lístek, další ho zkontroluje, třetí podá a čtvrtý ho označí. Úplně nejzvláštnější ale je, že se v Malajsii pořád uklízí. Vlastně není chvíle, kdy by nebylo vidět někoho s hadrem nebo mopem, jak leští okna, myje podlahu a to třeba v pravidelných několikaminutových intervalech. Po čase si zvyknete, že když sedíte v restauraci a koukáte z okna, tak Vám ho za hodinu třikrát vyčistí.

Později jsem zjistil, že tu má každý zaměstnanec nějakou uniformu a je na ni pyšný. Uniformu a píšťalku. Když jsem si objednal Teksi, ukazoval mi Teksi marshal vybavený píšťalkou cestu i když jsem taxi viděl dva metry od sebe. U toho zuřivě gestikuloval, pískal do píšťalky a ptal se, kam jedu a kolik je počet lidí. Což jsou otázky, které stejně nemohly ovlivnit výběr vozidla.

Píšťalku měl vlastně každý dozorce. V každém parku byl za každým banánovníkem schovaný dozorce a jakmile někdo šlápl mimo vyznačenou cestu, okamžitě zuřivě začal pískat. Za chvilku si zvyknete na ten kolorit, když Vám pořád někdo píská do ucha, hrabe listí, tam kde není nebo zametá podlahu před barákem, aby po slejváku tropického deště ji šel zase někdo jiný vytřít.

Dobrůtky na ulici

Obyvatelé zásadně chodí se sklopenou hlavou s tupým výrazem ve tváři. Nepozdraví, neuhnou a když se je na něco zeptáte, tak Vám vše odkývou a udělají to stejně jinak. Příkladem může být objednávka jídla.

Město

Příkladem může být objednávka jídla.

Sponka: „Dal bych si jedny nudle“

Neznámý malajec: „s mořskými plody nebo bez?“

Sponka: „Bez“

Neznámý malajec: „takže nudle bez mořských plodů“

Sponka: „Ano“

Malajec vypadá, že tomu rozumí, zazubí se a za chvilku přinese chobotnici.

Jezdit taxíkem doporučuju s mapou, protože stejně jako s jídlem se na Vás taxikář usměje, že ví a rozumí tomu, kam chcete jet a pak jede jinam. Nejhorší na tom ale je, že pořád jede dál a nenápadně kouká do zadního zrcátka, aby snad zahlédl paniku ve tvářích a mohl zastavit. Když ale děláte mrtvého brouka, tak se osmělí a zeptá se Vás, jestli jede správně. Uprostřed ničeho je to ta nejhorší otázka, kterou můžete dostat. Stalo se mi to jednou, když jsem jel do vládní čtvrti Putrajaya.

Putrajaya

Stojí asi 40 kilometrů za městem a je to čtvrť postavená pro státní úředníky. Primární bylo při stavbě čtvrti každého oslnit, takže tu vidíte dlouhou magistrálu, končící po několika kilometrech s kopcem, na kterém stojí obrovský palác.  Všude se to hemží novými mešitami pro desítky tisíc lidí a umělými jezery a mrakodrapy, byť prázdnými. Vše je dokonalé, velké a dechberoucí. Úplně vidím nadšené davy malajců, jak stojí podél bulváru a mávají vlaječkami i když vlastně neví proč. Stát tu na lidi kašle. Důchody se nevyplácí a projet sanitku tu taky nevidíte.

Putrajaya

Parlament

Mešita v Putrajaye, 11 let stará

Architektura

Malajci rádi staví vysoké baráky. S každou další stavbou se předhání ve velikosti. Problémem ale je, že po dokončení je většina budov prázdná. Ke všemu vede dálnice. Když se ale zjistí, že překáží, tak se prostě překlene jinou. Důležité je při stavbě silnic nemyslet na lidi. Přejít silnici nelze, protože přechody se vymyslí až později.

Petronas Tower

Pokračování brzy…

Jůůů to je bOreČeQ

Módní trendy se neustále mění. Pro ty, kteří je nesledují a stále nosí krémový baloňák a džíny do zvonu jsem připravil velký test, jak poznat šampóna.

V níže položeném testu si spočítejte, kolikrát kladně odpovíte na otázku ANO. Pokud odpovíte ANO alespoň na deset otázek, amen s Váma teda.

Šampon úzkostlivě pečuje o svůj vzhled. Vyniká především dlouhou dobou strávenou u zrcadla.

1. Mám doma alespoň dva gely nebo vosk na vlasy

2. Moje spotřeba gelu je stejná jako u hajzpapíru, když jdu nakupovat, jdu nejdřív do drogerie

3. Mezi moji výbavu patří žehlička na vlasy

4. O přestávkách ve škole se minimálně jednou zastavím u zrcadla, abych si upravil vlasy

5. Zakazuju lidem ve svém okolí hrabat ve vlasech, je to moje intimní zóna

6. Pečuju o své bříško, které nenápadně ukazuju. Nosím masivní pásek s velkým nápisem

7. Holím se obden a to všude, kam došáhnu. Je to příjemné a hygienické

8. Chodím do posilky nebo do solárka a informuju o tom kamarády na facebooku

9. Nenosím igelitku, ale mám slušivou kabelu přes rameno

10. Mám pořádnou kšiltovku, nosím ji schválně nakřivo, je to sexy

11. Na ruce mám prstýnek, řemínek nebo jiné korálky

12. Většina mých fotek je s mobilem v ruce-  z koupelny nebo zrcadla v chodbě. Někdy nafotím celou sérii:  http://profil.lide.cz/ShAmPhoON.TecK/fotogalerie/vsechny-fotky/#galerie

13. Připadá mi roztomiloučký, když se fotím do půl těla nebo s pusinkou nakřivo

14. Mám alespoň jedny bílé boty a svetřík

15. Na diskotékách piju frisko nebo koktejly

16. Jsem rád středem pozornosti, ale dělám, že mi to vadí.

17. V oušku mám naušnici, nejlíp z falešného bílého zlata nebo skleněnou bižuterií

18. Dělá mi dobře, když se za mnou lidé otáčejí

19. Celý týden přemýšlím, kam vyrazím v pátek

20. Mám spousty podobných „kámíků“ a dělám s nima společná fota

]]> http://sponecka.cz/?feed=rss2&p=84 2